kozí chov

Když se loučí pes

Ahoj,
já jsem Honza. Tedy narodil jsem se jako Baryk, ale většinu svého života jsem prožil jako Honza. Měl jsem skvělý, snad se ani nedá říct psí, život.
Narodil jsem se ještě s jedním bráchou na statku. A představte si, ten statek neměl ploty. Nejdřív jsem si myslel, že to je normální. Až později, když jsem začal vyrážet do okolí a viděl jiné psíky na zahradách, došlo mi, že mám rozhodně výhodu. Neumíte si představit, jak je krásné vědět, že je pátek a do chat přijíždějí víkenďáci. Rozdělávají ohníčky a začínají péct, krásně voňavé buřtíčky. A vždycky měli i pro nás. Ale v neděli odjeli a najednou, co dělat přes týden? To byla nuda. A tak jsem začal vyrážet dál a dál od domu. Objevil jsem příjemnou vesničku, kde byli lidi i mezi nedělí a pátkem. Někdo na mě koukal nevraživě, ale jiní odhadli dobře, že nejsem žádná krvelačná bestie a sem tam mi něco dobrého přenechali.
Jednoho dne jsem narazil na pani, u které jsem cítil těch sympatií nějak víc. Bylo to divné, ona si snad myslela, že mi nedají doma nažrat nebo co? Pořád mě okukovala, jestli mi něco není, dokonce se mě pokoušela česat. No to jsem ještě nezažil! Ale když se tak pěkně starala, tak proč jí v tom bránit,že? Začal jsem tam zůstávat i přes noc. Akorát ti příšerní jezevčíci. Čuba ta by ještě ušla, ta mě jen přehlížela, ale ten hysterický pes, no to byla hrůza. Snažil se mě vyštvat. Já ho zklidňoval, ale nedal si říct. A tak jsem se vrátil domů a snažil se zapomenout. Jenže ona ne. Objevila se u nás na dvoře a prý, jestli se mi něco nestalo, když jsem se tak dlouho neukázal. Slyšel jsem to a cítil jsem to,ale neviděl jsem to, protože jsem byl zrovna zavřený v prasečím chlívku a odmítali mě pustit ven. Páníčkovi asi vadilo, že mu předešlý večer volali z hospody ve vsi, ať si pro mě přijede. Jako by mě nemohli na těch schodech obejít. Můj pán vycítil příležitost: „Vy byste ho chtěla?“ „No, zkusila bych to?“ A nezaváhal: „Tak si ho vemte.“ Vrzla vrátka. Já vylít ven a s vyplazeným jazykem jsem se jí vrhnul na obličej. Takovou péči je třeba odměnit. Rozhodl jsem se hned: „Stěhuju se! Jezevčíci nejezevčíci, nějak to vyřeším.“
A ten den jsem přestal být Baryk a začal být Honzou. Bylo tam fajn. Nová panička se mnou chodila dvakrát denně na procházku a mezitím jsem ještě doprovázel její štěňata kamkoli se hla. A že se hýbali pěkně. Za kolem se pes pěkně proběhne. Já je hlídal a s nimi všechny další z okolí. Nikdo se na ně nesměl křivě podívat. A co ti jezevčíci? Filip to byl magor. V hlavě filipa rozhodně neměl. Kdykoli jsem se vrátil na dvůr, bral mě za cizáka a vrhl se na mě. Já ho zalehl a čekal až ho to přejde. Někdy to ovšem nešlo tak hladce a strhla se pěkná mela. Panička na to neměla nervy a většinou se mezi nás vrhla. Jednou jsem mu roztrhl ucho na dvě půlky, jo a jednou, tak to bylo fakt dobrý. Ten trouba si spletl můj bílý zadek s jejím lýtkem a zarazil jí tam svoje špičáky. Ještě zaklepal hlavou a trhl. No nesla to tedy
opravdu statečně, vždyť nás měla oba ráda.
Ale jestli si myslíte, že jsem se přestal toulat, tak to jste na omylu. Ze začátku jsem nemohl zapomenou na ty krásné večery u ohníčku. A tak jsem každý pátek zavětřil a vyrazil do svého bývalého teritoria. Také bylo dobré vidět bráchu a proběhnout se sním po lese. Ale panička vždy dorazila za mnou. Zavolala a mě to nedalo. Pokaždé jsem vylezl a vrátil se s ní domů. Poslední kapka byla, když mě jednou hledala po lese a brácha se ní vrhnul. Musel jsem jí bránit a nebylo to lehké. On byl větší a silnější, ale nedal jsem se. Tím mě fakt naštval. Přestal jsem za ním chodit. A nebo to také možná bylo tím, že panička si otevřela obchod a ti moji známí, vlastně začali chodit za mnou. Zdravili mě, vítali mě a často mi něco koupili. Když tam někdo z nich byl pěšky, doprovodil jsem je až na chatu. Ale zase jsem se rychle vrátil.
A tak jsme si tak pěkně žili. Občas to narušil nějaký můj průšvih, jako chycená slepice nebo kočka od sousedů. Vystrašený kolemjdoucí. Cyklista shozený z kola. No byl jsem pěkné kvítko. A těch voňavých čubiček, co bylo po vsi. Žádná se přede mnou neschovala. Jednoho dne, to se mi fakt moc nepovedlo, jsem shodil holku z babety. Panička byla smutná, pak mě jednoho dne naložila do auta a odvezla k veterináři. Já vím, kdo je to veterinář, smrdí všichni stejně. A pak už jen vím, že jsem několik dnů chodil v takové divné zástěře, co se s ní špatně skákalo přes plot. Cítil jsem se pořád klidnější a klidnější a psí holky už mě tolik nezajímali. Taky s Filipem jsme začali vycházet líp. Zůstala jen hra na vyhánění ze zahrady. Kdykoli jsem se rozeběhl, že přeskočím plot, tak jako šílenec vyrazil za mnou a šíleně řval. Pokaždé to bral tak, jako že mě vyhnal a že se už nikdy nevrátím. Vydrželo mu to až do smrti. Odešel na srdce, chudák jeden.
Ale víte co? Když nemáte holky, je třeba si najít jinou zábavu. Našel jsem si kamaráda. Postarší pán, soused. Dvakrát denně jezdil na kole přes ves krmit králíky. A tak jsem začal běhat s ním. Abych ho neprošvihnul, radši jsem už rovnou ležel u nich na dvoře a čekal až se někam půjde. Žádný slepice mi nevadili, ani králíci, jen abych je nenaštval. Párkrát se dokonce stalo, že mě zavřeli v kurníku, protože si nevšimli, že tam ležím. Panička mě pak večer sháněla a myslela, že jsem vyrazil na kuny, když jsem na volání nepřiběhl. Na noc mě totiž vždy zavírala doma, abych nelítal po vsi a nestrašil lidi. Hlavně ty, co chodí ráno, ještě po tmě, na autobus.
A tak mi ten život docela vesele ubíhal. Přišel k nám ještě jeden tulák. Bedřich, rozumu taky moc nepobral. Odešel Filip, za ním Bobina. Zůstali jsem s Bedřichem ve dvou. Jeho největší zábava byla, kousat mě do zadních nohou a tahat mě za ně. Opravdu náramný. Obzvlášť v době, kdy už jsem na ně nemohl chodit. Ten konec stál za houby. Zadek jsem tahal za sebou, moje vyměšování si dělalo co chtělo a mě se na nic neptalo. Ponižující, ale do poslední chvíle, jsem to nevzdal. Když zůstali pootevřený vrátka, stejně jsem zdrhnul. Z posledních sil jsem se vydal na pole za chalupou, abych mohl svobodně zaštěkat na pár ptáků co letěli okolo. Snad jen paničky poslední štěně, sluníčko mého stáří. Pro těch pár piškotů co utrousila, stálo za to být ještě na světě.
A pak už to nešlo. Zase měla panička smutný výraz. Přišel ten smradlavý veterinář, hlava mi ležela u paničky na klíně. Sehla se ke mně, asi mi olízla čumák, jako tenkrát já jí. A najednou bylo fajn. Viděl jsem zelenou louku, kytky a nahoře letěli ptáci. Rozběhl jsem se za nimi. Nedohonil jsem je. Nikdy se mi to nepovedlo. Zastavil jsem se. Co to za mnou letí? A proč to tak ječí? Filip! Ten bláznivý Filip! A za ním se kolíbá, ta jeho pajdavá Bobina. To jsem si fakt nepomyslel, že je ještě někdy uvidím. No, třeba jednou dorazí i panička. Uvidíme.


PS: (kdyby to četl někdo, kdo ho zná) Honza je tu ještě s námi, ale bohužel, ať chceme nebo ne, pomalu se loučí.

„Čau!“

Honza to vzdal 2.7.2009. Tedy on ne, ale já. Snad jsem se rozhodla dobře!? Ani brzo, ani pozdě?! On mi to neřekne.